Poté co dohraji hru nějakého žánru, jsem občas ponechán s chutí hrát dál a proto sáhnu po nějaké podobné. Když jsem tedy před nedávnem dohrál Gray Matter, rozhodl jsem se navázat jedním svým vážným restem mezi adventurami, českou a všemi opěvovanou hru Posel Smrti.
Jak si tato vážná (na
poměry ostatních český adventur) hra stojí vedle velikánů jako The
Longest Journey, Gabriel Knight či Broken Sword?
Jak už to tak u
adventur bývá, všechno vede příběh. A příběh Posla Smrti není vůbec špatný –
zápletka dokáže zaujmout, děj má spád a prostředí je docela atmosférické.
Bohužel docela selhává v podání, postavách a výrazných logických dírách.
Co se podání týče, největší chyba je hlavně
v rozhovorech, u kterých jsem měl občas pocit, že je psal někdo, pro koho
jsou vrcholem scénáristické práce jihoamerické telenovely. A teď nemluvím jen o
častém opakování jmen postav (což je naprosto klasický prvek výše zmíněného
žánru, existující protože televize, a před nimi rádia, předpokládaly, že
většina divaček děj nesleduje na obrazovkách, ale uklízí někde v domě a
jejich pořad jen poslouchají – proto také většinu těchto pořadů sponzorovaly
společnosti prodávající čistící prostředky = odtud název „soap opera“), ale
o celkové stavbě vět a rozhovorů, které ve většině případů působí nuceně a
mnohdy teatrálně.
To je způsobováno
také postavami, respektive postavou hlavního hrdiny Samuela, který občas
jedná v rozporu s jakoukoli logikou a zdravým rozumem. Tohle je
poprvé, co mi hlavní hrdina nějaké hry přišel naprosto nesympatický, jak skrze
jeho slova, tak hlavně přes jeho akce, které často postrádaly hlavu a patu (což
bylo způsobené hlavně některými stupidními puzzly, o kterých píšu níže).
A s tím jsou
spojené i zmíněné logické díry, z nichž největší je samotný cíl hlavního
hrdiny, podtržený zakončením, které ho prakticky popírá. Kdybych měl cestu Samuela
k něčemu přirovnat, bylo by to jako kdyby si někdo přečetl varování
„Nechoď do lesa, sežerou tě tam vlci!“ a odpověděl na něj „Musím jít do lesa, aby
mě nesežrali vlci!“. Do očí pak bijí věci, jako naprosto praštěné počínání
detektiva vyšetřujícího vraždy odehrávající se v průběhu děje, nebo fakt,
že jedna postava z naprosto nepochopitelných a nevysvětlených důvodů zatajuje
naprosto klíčovou informaci (kterou si navíc hráč domyslel už
v polovině hry, ale Samuel zjevně ne, přestože mu nejednou
prakticky přišla do pokoje a zpívala „Já jsem ta klíčová informace.“).
Základem hraní
adventur jsou pak hádanky a puzzly, což je věc ve které Posel Smrti také
kolísá na pomezí. Některé hádanky jsou logické a dobře vystavěné, zatímco
některé jsou vyloženě hloupé a nelogické. Hrál jsem dost adventur a vím, že
divná řešení situací do nich patří, ale nepatří do těch, které se snaží tvářit
reálně a vážně. Spousta hádanek a kombinací, kterými tak Samuel řeší svoje
problémy, jsou postavené na hlavu a několikrát jsem při hraní skládal hlavu do
dlaní nad tím, co to vůbec provádí. A pak přicházely hádanky, které byly
naprosto jasně určené pouze k tomu, aby prodloužily hraní.
Časté byly i chvíle,
kdy jsem jasně věděl, že ten a ten předmět budu potřebovat pro vyřešení toho a
toho, ale stále jsem ho nemohl vzít, protože mi postava ještě neoznámila, že ho
potřebuje. Dobrý příklad je chvíle, kdy jsem věděl, že budu potřebovat pohrabáč
(jehož využití jsem si dokázal představit u několika různých hádanek, ve
kterých použitý nebyl), ale nemohl jsem si ho vzít, dokud jsem nenašel klíč
zapadlý ve štěrbině, a až pak mi Samuel oznámil, že potřebuje něco
dlouhého, aby ten klíč mohl vytáhnout, načež jsem se musel vrátit několik
lokací zpět a konečně jsem ho mohl sebrat. Obzvlášť otravné to bylo ve
chvílích, kdy s předmětem, který je k vyřešení dané hádanky nutný,
začalo být možné jakkoli interagovat až ve chvíli, kdy postava zjistila, že
nějaký podobný předmět potřebuje.
Výrazným prvkem hry
je také český dabing, který je dobrý i špatný. Jde slyšet, že tuto hru dabovali
herci a ve většině situací zní opravdu dobře, ale současně jde slyšet, že dabéři
před sebe nedostali celé rozpravy, které měli namluvit, ale většinou jen
jednotlivé věty. Monology a dialogy postav jsou tak občas hodně kostrbaté, a
sem tam pronášejí věty, které jsou intonací někde úplně jinde, než zbytek
jejich proslovu. To ovšem není chyba dabérů jako takových, ale toho, kdo dabing
řídil. A všeobecně tohle není tak velká chyba, stále se jedná o velice kvalitní
dabing.
Na co si v této
hře ale skoro nemůžu stěžovat je grafika a hudba. Graficky jsou jednotlivé
lokace opravdu pěkné a vymazlené. I modely postav jsou moc pěkné, byť se občas
pohybují docela pomalu. Na rozdíl od Gray Matter, který jsem hrál
předtím, je tady propojení 3D postav a 2D lokací zvládnuto výborně – až na pár
momentů jsem si vůbec nevšiml žádných nesrovnalostí.
Hudba je pak docela
dobrá. Není sice nijak zapamatovatelná, ale ani neruší a dobře podtrhuje
atmosféru.
Ve výsledku pro mě
tedy byl Posel Smrti velkým zklamáním. Čekal jsem hru, která by podle
ohlasů měla být lepší než většina známých značek mezi adventurami, ale tu jsem
nedostal. Dostal jsem adventuru, která byť je atmosférická a má dobrou
zápletku, naprosto selhává ve snaze být uvěřitelná a často je zbytečně frustrující.
Byly chvíle, kdy jsem se bavil a byl zaujatý vývojem událostí, ale byly i
chvíle kdy jsem jen kroutil hlavou. Na druhé straně je vidět snaha, kterou do
ní tvůrci vložili.
Pokud pro plné
prožití daného příběhu potřebujete i český dabing, asi neuděláte sáhnutím po Poslovi
Smrti špatně, ale nejedná se o žádný zázrak a na výběr jsou mnohem lepší
adventury.
65/100
Žádné komentáře:
Okomentovat