Jelikož druhý díl Texe Murphyho Martian Memorandum byl ve verzi z GOG.com v balíku s prvním dílem, rozhodl jsem se nezastavovat a rovnou si jej zahrát. Hodně jsem se těšil, a stále těším, na následující díly Under a Killing Moon a Pandora Directive, takže jsem se k nim chtěl dostat co nejdříve.
Byl Martian Memorandum, poslední stupínek vedoucí k těmto proslavenějším a vychvalovaným hrám, stejně příjemným a jedinečným zážitkem, jako jeho předchůdce?
Co se týče příběhu, tak rozhodně ne. Tedy, nenechte se zmást, Martian Memorandum má dobrý příběh, který je docela dobrodružný, vtipný a přidává hodně zajímavých informací o světě Texe Murphyho. Problém je ale ten, že na rozdíl od Mean Streets, který byl kvalitní noirovou detektivkou, kde hráč postupně odhaloval pravdu, ale narážel i na různé slepé uličky a občas zjistil, že jeho teorie byla špatná, Martian Memorandum je hodně přímočaré a ke konci hodně předvídatelné brakové scifi dobrodružství, které navíc končí docela náhle konfrontací naprosto řadového šíleného záporáka. Sice mě děj této hry bavil, ale rozhodně nebyl ničím extra, ne v porovnání s hodně propletenou zápletkou prvního dílu.
Na kvalitě bohužel nepřidává ani hratelnost. Tvůrci se rozhodli jít více klasickou adventurní cestou a byť rozhovory jsou stále důležité už jich není tolik jako v předchozím díle. Kladem sice je odstranění létání a akční složky, ty však byly nahrazeny něčím, co osobně považuji za ještě horší. Ale pěkně popořádku.
Začnu rozhovory, z nichž některé byly obohaceny o nový prvek a to je „dialog“. Aby s vámi některé postavy vůbec chtěly mluvit a odpovídat na vaše otázky, musíte nejdříve správně zareagovat na jejich slova. Protože ovšem neexistuje žádný způsob, jak zjistit, jak jim máte vlastně odpovědět (a Texovy odpovědi jsou mnohdy velmi nepříjemné a útočné) čeká vás úmorné neustálé opakování toho samého rozhovoru (který ani nejde přeskočit) dokud se vám ze všech možných kombinací nepodaří najít tu správnou. Obzvláště pak v situacích, kdy mezi některými odpověďmi musíte ještě dané postavě dát nějaký předmět. A když už vám ta postava konečně odpovídá na otázky, tak už sice nemusíte témata osobně vypisovat, ale máte je pěkně v seznamu ze kterého můžete vybírat, což je kupodivu nakonec spíš ke škodě než užitku, protože tento seznam se pořád rozšiřuje a čert aby v něm všechno hledal.
Samotná adventurní část pak v základě funguje docela dobře, jednotlivé puzzly jsou smysluplné a zábavné, jen inventář je hodně nepřehledný, ale obsahuje prvek za který bych zabíjel a který nemá v adventurách a hrách obecně co dělat. Tímto prvkem jsou náhlé smrti. Ty už sice byly v Mean Streets, ale nebylo jich hodně a většinou byly logicky odůvodnitelné a hráč už je podruhé nezopakoval. Problém s náhlým umíráním v Martian Memorandum je ten, že některé hádanky vyloženě chtějí po hráči aby neustále umíral - jsou vyřešitelné pouze systémem „pokus-omyl“. Jedním příkladem z mnoha budiž tekutý písek, přes který musí Tex přejít po kamenech, ne všechny kameny jsou však pevné (což není nijak naznačno) a hráč tak musí znovu a znovu sledovat obrázek Texovy ruky čouhající z písku a následně načítat uloženou pozici
Dokonce je možné, aby se hráč dostal na místo, kde projde úmorným rozhovorem aby byl zavřen v místnosti, ze které se bez správných předmětů nemůže dostat pryč. Pak ho čeká marné hledání způsobu jak utéct.
Grafiku nemá smysl řešit co se kvality týče, a jediným problémem byly stránky s textem předcházející většině lokací, které byly kvůli špatnému fontu, formátování a faktu, že překrývaly obrázek, krajně nečitelné.
Zvuků a nadabovaných replik je tentokrát víc a tentokrát jsou o trošku srozumitelnější. Dokonce i nějaká hudba teď zní a hlavní téma je opět docela chytlavé.
I přes zmíněné problémy mě ale Martian Memorandum bavilo. Příběh byl slabší, ale ne špatný, a docela vtipný. Frustrujících momentů je povícero, ale celkově vzato bych řekl, že klady převyšují zápory. Sice jen lehce ale přece.
55/100
Žádné komentáře:
Okomentovat