Alan Wake (PC)

  Když před roky vývojářská společnost „Remedy“ oznámila, že hra „Alan Wake“ bude vydána pouze pro Xbox 360, neměl jsem radost. Byla to hra, na kterou jsem se velmi těšil a toho času jsem byl pouze PC hráčem. Od té doby se sice hodně změnilo a já podlehl kouzlu konzolí (hlavně Nintenda), ale Xbox pro mě stále zůstává nejnezajímavějším ze současného výběru. Dvě herní série, „Alan Wake“ a „Gears of War“, prostě nejsou dost na to, abych vůbec uvažoval o jeho koupi. A ne, nemám rád „Halo“.

  Proto jsem byl radostí bez sebe, když před pár měsíci vyšel „Alan Wake“ na PC a já se do něj, s krátkým zpožděním, mohl konečně vrhnout.

  „Alan Wake“ je popisován jako psychologický akční thriller s prvky horroru, čímž bezpochyby je, ale to je označení filmového žánru, ne hry. Samotní tvůrci se vyhýbají označení „survival horror“, což je velmi dobře, jelikož to ukazuje, jak dobře věděli s čím pracují. „Alan Wake“ není horor, byť se tak na první pohled tváří, ale velmi temná akční adventura fungující jako střílečka ze třetí osoby. Zní to šíleně, co?

  Začnu tím nejlepším na celé hře, což je samozřejmě příběh. Hlavní hrdina jménem, nečekaně, Alan Wake je spisovatel s uměleckou krizí, který se svojí manželkou přijíždí do severoamerického městečka Bright Falls na dovolenou, aby si odpočinul a nabral inspiraci. S městečkem je hned na první pohled něco v nepořádku, není to tak zlé jako v „Silent Hillu“, ale inspirace městečkem „Twin Peaks“ je jasná, takže si hrdina samozřejmě ničeho pořádně nevšimne. A pak to jde všechno k čertu. V dobrém slova smyslu.

  Nechce se mi zacházet moc do detailů, abych příběh nepokazil těm z vás, kteří si tuto hru chtějí zahrát, proto se budu soustředit pouze na to, jak je vlastně podán a jak je kvalitní. Vyprávěn je skrze cutscény, předskriptované rozhovory a komentáře hrdiny, a skrze stránky rukopisu, které hráč v průběhu sbírá. Celkově plní každý tento způsob svoji úlohu – cutscény většinou uvádějí hráče do nového prostředí, nebo jej naopak ukončují, a fungují jako berlička v situacích, které by bylo zbytečné implementovat do herního enginu (gestikulace, pády atd.); předskriptované rozhovory a komentáře zase posouvají děj v průběhu samotného hraní a osvětlují mnohé události; a stránky rukopisu vysvětlují zbylé detaily a vzhledem k svojí příběhové nátuře slouží jako generátor nových otázek. V podstatě je tohle všechno jasné, ale zmínil jsem to proto, že v „Alan Wake“ tyto vypravěčské prvky, na rozdíl od spousty jiných her, svoji úlohu skutečně kvalitně plní. Rozhodně jsem se necítil, že bych hrál hru takzvaně „od cutscény ke cutscéně“. Hodně pěkným prvkem je pak systém „seriálových epizod“, kdy je každá z šesti částí hry (osmi, pokud počítáme neméně kvalitní příběh rozvíjející DLC „The Signal“ a „The Writer“, které jsou v PC verzi automaticky a zdarma) oddělená obrazovkou sdělující konec kapitoly, shrnutím předchozího děje a začátkem kapitoly nové. Hráč tak dostává dokonalá místa v ději, kde může přestat hrát.

  

  Zápletka pak není jen kvalitně podána, ale je špičková sama o sobě. Je plná zajímavých zvratů, skvělých a hlavně uvěřitelných postav, a odehrává se v prostředí tak atmosférickém, že pokud by ho někdo chtěl krájet, potřeboval by cirkulárku a spoustu trpělivosti. A co víc, on ten příběh dává s každou novou stopou a po celou herní dobu smysl!

  Ano, má svoje chybky a slepé konce, ale hráč si jich všimne až když o hře zpětně přemýšlí a nijak neničí samotný zážitek. Nejvýraznějším z nich je asi hraný seriál „Bright Falls“, který původně vyšel před hrou jako úvod do herního prostředí, který je sice moc hezký, ale nemá vůbec nic společného s dějem hry. Sdílí sice několik postav, ale ve spojitosti se hrou nedává žádný smysl a nic co se v něm odehrálo není zmíněno ani vysvětleno ve hře „Alan Wake“. Bude to asi tím, že příběh hry se v průběhu vývoje několikrát úplně změnil a děj seriálu „Bright Falls“ byl založen na některém nakonec nepoužitém scénáři, který byl v době natáčení ještě aktuální. Ale pořád stojí za vidění.

  Z hlediska hraní by „Alan Wake“ byl docela normální střílečkou ze třetí osoby, nebýt několika jedinečných prvků navzájem propojených. Prvním je design nepřátel, kteří sice nejsou nějak extra nápadití (několik druhů různě ozbrojených chlápků, poletující předměty a ptáci), ale díky zvláštnímu zkroucení temnotou, která je obklopuje, vydávají velmi zneklidňující pocit pokaždé, kdy je uvidíte. Druhým je pak způsob boje s nimi, kdy z nich musíte světlem (většinou baterkou) odstranit temnotu a až potom jim můžete ublížit, což způsobuje spoustu vypjatých situací. A dalším je level design, který funguje nejen svými rozsáhlými, byť lineárními, mapami, ale i jejich rozličnými detaily – nejednou se mi stalo, že jsem pohledem přeletěl nějaké místo a spatřil tam blížícího se nepřítele se sekyrou… abych po rychlém pohledu zpět zjistil, že to byl jen keř. Na druhé straně právě v level designu výrazně vynikaly některé vyloženě herní klišé, které poněkud ubližovali ději, jako například situace, kdy hráč musel řešit jak se dostat do té a té budovy, kterou potřeboval projít, místo toho, aby prostě podlezl pod támhletou dřevěnou ohradou vedle nebo přelezl tamten plot.

  Zbraní ve hře není mnoho a Alan u sebe může vždy nosit jen dvě – revolver a pušku, dvojrannou nebo opakovací brokovnici. Není to moc velký výběr, ale vzhledem k prostředí dává smysl a cokoli jiného by jen kazilo atmosféru. Dále u sebe může nosit signální pistoli (což je prakticky nejsilnější zbraň ve hře), světlice a flashbangy (téměř stejně silné jako signální pistole). Nepřítomnost chladných zbraní je docela na škodu a trochu ničí atmosféru v situacích, kdy Alanovi dojdou náboje a jediný způsob obrany je zahánění nepřátel baterkou, což opravdu nestačí.

  Na ovládání je potřeba si zvyknout, zvláště když u neozbrojené postavy slouží pohyb myší k ovládání kamery a u ozbrojené k otáčení, a hra mezi těmito dvěma módy občas sama přechází. Hodně mě štvalo, že jinak pěkný herní prvek „uhýbání“ přebíral během boje tlačítko pro sprint, čímž velmi znepříjemňoval situace, kde jsem opravdu chtěl některým nepřátelům utéct do bezpečí.

  Hráč toho má i spoustu na sbírání, ať už zmíněné stránky rukopisu (z nichž některé jsou získatelné pouze při hraní na nejtěžší obtížnost, kterou je nutno odemknout, za což bych někoho praštil), tajné bedny s výbavou, vysílání rádia, televizní pořady a z nějakého šíleného důvodu termosky na kávu. Většina z nich je rozmístěna docela férově, přesto ale občas vytvářejí komické situace, kdy by měl Alan běžet vyřídit tu a tu opravdu důležitou věc, ale on si nejdřív musí skočit vyzvednout támhletu termosku na stole.

  Graficky je „Alan Wake“ nádherný co se prostředí a scenérií týče. Tak nádherný že se mnohdy s úžasem rozhlížíte po krajině a užíváte si ten pohled, a to hlavně v denních lokacích, kterých bohužel není mnoho. A v těch nočních zase ve spojení s výbornou zvukovou stopou vytváří znepokojující hororovou atmosféru. Ne tak silnou jako u „Silent Hill 2“, ale blíží se k tomu.

  Postavy vypadají a hýbou se docela pěkně, ale když přijde na tváře, není to žádná sláva. Většina postav, a hlavně Alan, mají hodně divné rysy a synchronizace rtů by mohla být lepší, zkušenější hráči zvyklí na nesouměrné krabice místo hlav si toho ale možná ani nevšimnou.

   Zvuk už jsem nakousl, když jsem zmiňoval atmosféru. Kvalitní a vhodný zvuk je požadavkem atmosférické hry, kvalitní dabing je pomůckou k dobře podanému příběhu a dobrá hudba je zárukou silné zapamatovatelnosti u hráče. „Alan Wake“ splňuje všechno.

  Obzvláště co se hudby týče, kde v průběhu hraní zní výborná instrumentální hudba, a jednotlivé epizody (a záznamy rádia) jsou odděleny špičkovými songy různých externích interpretů, ze kterých zmíním finskou rockovou kapelu „Poets of the Fall“, která mimo jiné pro hru nahrála nádhernou píseň „The Poet and the Muse“ (pozor, tak trochu obsahuje spoilery).

   Co víc říct? Hledáte-li atmosférickou hru s dospělým a promyšleným příběhem, nemusíte hledat dál. „Alan Wake“ s přehledem splňuje tyto požadavky a se svými přibližně dvaceti hodinami herní doby vás dokáže zabavit na dostatečně dlouho. Má sice svoje nedostatky, ale pokud nejste vyloženě rejpal, tak se dají v klidu ignorovat.

  A ještě jednu věc zmíním - „Alan Wake“ rozhodně není jednoduchá hra, hrál jsem na střední obtížnost a už tak jsem měl v některých místech docela problémy. Takže pokud patříte mezi ty, kdo si stěžují, že nové a konzolové hry jsou příliš jednoduché, tato hra vás ráda uvede v omyl.

9/10